V listopadu jsme uskutečnili odložený jarní výlet a vyrazili na nejvyšší horu Českého středohoří (ne, není to Sněžka). Na začátku túry bylo jasné, že děti nebudou moc frflat. Mlha krásně zahalila vrchol, který nás čekal. Teplota nad 10°C, příroda zbarvena podzimem do červené a žluté a všudypřítomná mlha udělali z výstupu úplně pohádkovou záležitost, že ani nevadilo, že není vidět do kraje. Jelikož jsme se rozhodli dosáhnout nejvyššího bodu Milešovky, vypravili jsme i na rozhlednu. Než stihla skupinka zaťukat, otevřel dveře službu konající meteorolog, čímž byl u dětí v podezření, že je "jasnověděc" (já mám za to, že je vědcem, i když není jasno).

"Rozhledna zavřena. Je mlha."
"Nevadí."
"Ale nic neuvidíte."
"Nevadí."
"Aha, tak počkejte 10 minut. Jen si někam dojdu."
Po dvaceti minutách:
"Vy jste tady ještě?"
"Jj, jste říkal, že máme počkat."

No, měl pravdu. Z rozhledny byl takový konstatně bílý výhled. :) Ale stálo to za to. Pak už čekala jen hospůdka ...
Dítě1 (D1): "Pepo, já si chci koupit sušenku."
Pepa (P): "Tak si dojdi k baru a kup si ji."
D1: "Ale já nemám peněženku." (a vytahuje z baťůžku tablet)
P: "A kde ji máš?"
D1: "V autě." (a vytahuje z baťůžku knížku)
P: "ooooooooommmmmmmmmm"
D2: "Pepó, chtěl bys mít 4 děti?"

...a teplý čaj a cesta dolů. Překvapilo mě, že víc jak polovinu jsme seběhli a nikoho výjimečně nebolely nožičky. Jsou to drsňáci.

Dalším cílem byla zřícenina hradu Házmburk. Díky erozi a zubu času je část nepřístupná, ale na černou věž se pořád dostanete. Výhled se lehce zlepšil, takže už jsme viděli aspoň na to, kde parkujeme auto. :D Dolů jsme zase kopec seběhly (snad se z toho nestane zvyk, protože na Sněžku bych asi nevyběhl). No a zbývalo splnit poslední slib a to navštívit bazén, aby se děti domů vrátily nepromočené a nepromrzlé.

Do kilometrobraní si napočítáme krásných 14 km (zaokrouhleno, jelikož se Endomondo rozhodlo stávkovat).