Prvním cílem našeho Kilometrobraní s podtitulem Vzhůru k výškám byla hora, která je pro nás pro Čechy horou nejdůležitější. Bylo to místo, kde si praotec Čech řekl: "a dost, dál nejdeme". Nám si to na Řipu děti také řekly, ale naštěstí pochopily, že se tam usadit nemohou, takže zvládly i cestu zpět.

​

Cesta vlakem do Roudnice nad Labem uteče doopravdy rychle (o to rychleji, když v Neratovicích musíte vlak dobíhat). A necelých 7 km až na vrchol Řípu je spíš než výlet krásná procházka. Trocha deště nás nemohla odradit a i kdyby, tak co máme dělat, když už jsme byli na cestě. Těšení se nám trochu zkazil fakt, že zásobovač výpravy nevzal špekáčky. Sice měl přenosný grill, ale už nic na něj. Naštěstí to zachránil otevřený kiosek a párky v rohlíky. 

 

Člověk by řekl, že v takovém počasí, že by ani gorilu do mlhy nevyhnal ((c) Dian Foessey), budeme na Řípu sami. Nahoře na hoře byl nějaký sraz pejskařů a jejich chlupatých miláčků. Aspoň jsme se nebáli a když se děti zamíchají do cizí skupinky, tak je snadno najdeme. Po svačině jsme odpověděli na záludné otázky ve stylu "Ne, to není hrad, ale rotunda.", "Ne, Říp a Národní divadlo nemají společné to, že jsou stejně staré. Jak by mohla být hora stejně stará jako divadlo?", "...protože, kdybychom tomu říkali kopec Říp, tak by to národní hrdnost moc nepodporovalo." jsme raději vyrazili dolů.

 

Vedoucí výpravy nejenže zapomněl špekáčky, ale taky zapomněl, že má s sebou prskavky, které jsme si chtěli nahoře na oslavu vyprskat. No nic, na prskáni musí postačit rybník. 

 

Domů se nám povedlo chytit dřívější vlak a do Kilometrobraní 2018 jsme započítali krásných 15,86 kilometrů. 

Gratulujeme.

 

PS: únorový výšlap by měl hodně reflektovat přání dětí, tak jim snad udělá radost jako ten lednový. 
PS2: Říp a Národní divadlo spojuje kámen. Na Řípu byl vyzvednut základní kámen Národního divadla. ;)